BLESKOVÁ VÁLKA
31. Srpna 1939 prováděla německá vojska závěrečné přípravy na invazi do Polska. Posádky letadel studovaly své cíle, tanky se připravovali na svých bojových pozicích. V brzkých ranních hodinách 1. Září zaútočili němečtí vojáci, v polských uniformách na radiostanici na německé straně hranic, a nechali za sebou mrtvá těla. Tento útok Hitler později použil k ospravedlnění svého vpádu do Polska.
V 08:00 ráno otevřeli němečtí vojáci polské závory a mobilní jednotky postupovaly kupředu. O dva dny později 3. Září vyhlásili Německu válku Francie a Velká Británie, ale poláci už byly, až po uši v problémech. Nejen, že němci byly v početní převaze, ale poláci navíc čelily zcela nové taktice, na kterou nebyli připraveni. Bleskové válce!
V roce 1939 čítala německá armáda 1 500 000 vojáků. Její elitou byly tanky. Šest obrněných divizí a čtyři lehké tankové divize, které byly určené pro průzkum. Dohromady 2 400 tanků. Tanky byly zkonstruovány tak, aby prolomily nepřátelskou obranu a udeřily, aby přerušili radiové spojení a šířily zmatek. Silné stránky nepřítele byly ponechány přicházející pěchotě, aby si s nimi poradila.
Nové německé letectvo Luftwaffe bylo také vytvořeno pro bleskovou válku, proti polákům vyletělo 2 500 letadel. Nejznámějšími byly, bombardéry Junkers JU 52 – STUKA. Bylo to takové létající dělostřelectvo provádějící na podporu pěchoty přesné útoky.
Poláci dokázali dát dohromady jen 600 letadel. Na zemi to nebylo o nic lepší, polská armáda měla jen 500 000 mužů, a disponovala jen 880 tanky a 11 brigádami jízdy. Kopí a koně, proti tankům.
Nebyla to jen čísla, co Německu zajišťovalo převahu, němci používali tanky zcela převratným způsobem, jako samotné útočné jednotky. Polské tanky byly rozptýleny po frontě, aby pomáhaly pěchotě.
Poté co Německo obsadilo Československo, byla úloha Polska o to těžší. Západ země včetně hlavního města Varšavy, by ze tří stran obehnán německy ovládaným územím. Tato geografická výhoda byla pro německý ambiciózní plán zásadní. Úkolem prvního útoku tanků bylo provést počáteční průlom, ale vítězství ve válce záleželo na tom, jestli se němcům podaří nepřítele obklíčit a rozdrtit.
Pomyslné kleště měla vytvořit Armádní skupina sever pod velením generála Fedora von Bocka, ten měl zahájit dva útoky. Jeden ze severovýchodu Německa, a druhý z východního Pruska. Armádní skupina jih pod velením generála Gerd von Rundstedta měla zahájit další dva útoky ze Slezska a Slovenska. Obě dvě strany kleští se měly sevřít nedaleko Varšavy a Breslitevsku. Pro němce se to od začátku vyvíjelo slibně. Polské vojenské letectvo bylo během dvou dnů zcela zničeno. Tanky prolomily obranu a provedly hluboký průnik. Stuky a střední bombardéry se ukázaly bít víc než účinné. Polské vojsko bylo rozházeno a zahnáno do izolovaných oblastí, tak vzniklo spoustu, zajatců. Traduje se, že některá jízdní jednotky se pokusily tanky statečně napadat. Tanky je doslova převálcovali. 8. Září se vnitřní kleště uzavřeli a němečtí vojáci se blížili k okrajovým předměstím Varšavy. 17. Září se u Breslitevsku uzavřely, vnější kleště.
V ten samý den překročila sovětská armáda východní hranici s Polskem. Byla to součást Německo-Sovětské smlouvy. Polská armáda byla na ústupu, a polská vláda prchla za hranice státu. Nicméně Varšava bojovala dál. Její obránci nepřijali nabídky Německa na kapitulaci, takže německá válečná mašinérie na Varšavu zaútočila s obrovskou zuřivostí. Celý průběh bojů sledoval i Adolf Hitler, který svou dobyvačnou armádou následoval v malé vzdálenosti. 27. Září Varšava kapitulovala vítězové si Polsko hned druhý den rozdělili přesně podle Německo-Sovětské smlouvy.
Sovětský svaz zabral něco málo přes polovinu území státu na východě. Německu připadl zbytek. Oba režimy začali zatýkat všechny, kteří by pro ně v budoucnu představovali hrozbu. Mnozí z nich byly zavraždění. Němci tak ukázali, jak se budou chovat k národům východní Evropy, které považovaly za méně důležité. Poslali do Polska speciální jednotky SS, které měly pozatýkat všechny židy. Mnozí židé byli posláni do Ghet, kde umírali na hlad. Jiní byli namístě zastřeleni. Nicméně to byl konec polské armády. Víc než 50 000 mužů uprchlo a nakonec se dostali do Francie. Generál Vladislav Sikorski zde sestavil prozatímní vládu, poláci statečně bojovali i ze zahraničí.
Jen pár minut po prohlášení předsedy vlády Nevilla Chamberlaina, že byl vyhlášen válečný stav, se Británií rozezněli sirény. I přes politické garance polské suverenity neudělali Velká Británie a Francie prakticky vůbec nic, aby napadenému Polsku pomohli. Stalo se to, na co Hitler sázel, jakmile mu tyto země vyhlásily válku, neměly tušení co dělat. Přesto začaly mobilizovat armády. Ve většině velkých měst byla rozmístěna protiletadlová děla. Stavěli se protiletadlové kryty. Všechny děti byly evakuovány. Všichni museli nosit plynové masky, bylo zavedeno zatemňování budov. Britská armáda začala na severu Francie rozmisťovat své expediční vojsko čítající 100 000 mužů. Francouzským vojákům se podařilo proniknout kousek za německé hranice, odmítly se ale vzdálit s dosahu dělostřelectva. Iniciativu stále pevně držel v rukou Adolf Hitler.
Ten na rozdíl od ostatních aspoň přesně věděl, jaký bude jeho další krok. Blesková válka proti Polsku byla pro Adolfa Hitlera obrovský úspěch. Za méně než 4 týdny si podmanil celou zem. Byl lačný čím dál víc. Svým generálům nařídil, aby vypracovali plán na útok proti Britům a Francouzům. Jeho generálové byli zděšeni. Velká část německé armády se nacházela na východě, a musela by se tedy přemístit na západ, navíc během polského válečného tažení utrpěla pár těžkých ztrát, bylo by dobré se z nich tedy poučit. Polské protitankové zbraně zničily divizi lehkých obrněných tanků. Němci přišly o čtvrtinu v boji použitých letadel, jejich tanky byly příliš lehké a nespolehlivé. Často předjížděli zásobovací kolony a pochodující pěchotu. Po dlouhé a vášnivé diskuzi Hitler souhlasil, že s útokem počká do následujícího jara. Jeho nepřátelé se z války taky poučili.
Britové se domnívali, že bombardéry budou v nastávajícím konfliktu klíčovou zbraní, ale když Královské letectvo uskutečnilo 4. Září denní nálet na německé loďstvo, 7 z 30 bombardérů bylo sestřeleno. Brzy bylo jasné, že to nebylo náhodné neštěstí, při některých náletech, byla sestřelena víc než polovina letadel. Britské bombardéry na svou práci prostě nestačily. Takže RAF, přešlo na noční nálety a aby nevyprovokovalo odplatu, shazovalo letáky.
Když byla blesková válka pozastavena a vzdušné boje utichly, obrátila se pozornost všech na jedinou zbývající arénu, na moře.
Německé námořnictvo procházelo ambiciózním rozvojovým programem, který měl skončit až v roce 1948. Velitel podpořených vojsk admirál Karl Donitz. Plánoval, že se v celém Atlantiku přeruší britské zásobovací trasy, k tomu potřeboval 300 zaoceánských ponorek, ale měl jich jenom 38. Nicméně se postaral o to, aby všechny bojeschopné ponorky byly 3. Září první den vály proti Velké Británii na moři. V přesvědčení, že se jedná, o ozbrojený křižník potopila ten večer německá ponorka U-30 bez varování, zaoceánský parník Athénií. O život přišlo 112 mužů, včetně 26 amerických občanů.
Královské námořnictvo značně převyšovalo svého německého nepřítele. Královského námořnictvo mělo 12 bitevních lodí, Německo žádnou, 5 letadlových lodí, Německo žádnou, po potopení Athénie vyhlásila Velká Británie totální blokádu německých přístavů. I přes svou vybavenost mělo královské námořnictvo, až příliš málo doprovodných lodí. Mnoho obchodních lodí muselo plout bez ochrany, a dokonce roku 1939 jich byla více než stovka potopena.
Byla, naprosto jasné, že Britové nebezpečí ponorek žalostně podcenili. Německá ponorka U-29 17. Září potopila britskou letadlovou loď Crusader. Když se 14. Října podařilo německé ponorce U-47 nepozorovatelně proklouznout obranou hlavní britské flotilové základny na Orknejích, potopila bitevní loď Royal Oak. Malá německá hladinová flotila mezitím rozpoutala válku na námořních trasách. Bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau zadrželi 22. Listopadu v Severním moři britský konvoj. Potopily jeho doprovodné plavidlo ozbrojený obchodní křižník Rávalkindy. Největší problémy, však způsobovala malá německá bitevní loď Graf Spee, byla upravena speciálně na útoky na obchodní lodě. Její 28cm zbraně dokázali udolat každou loď, která byla tak rychlá, aby ji dostihla a přesto byla dost rychlá, aby dokázala ujet jakékoli bitevní lodi. Graf Spee vyklouzla z Německa ještě před vypuknutím druhé světové války. Brzy na to, byla nasazena v jižním Atlantiku a Indickém oceánu. Nakonec ji na řece La Plata u východního pobřeží Jižní Ameriky zadrželi tři britské křižníky HMS Exeter, HMS Ajax, HMS Achilles. Britské lodě poškodily malou německou bitevní loď natolik, že se musela ukrýt v neutrálním přístavu. Němci získali milný dojem, že připlula britská posila a proto jí její kapitán raději potopil. Doma byly posádky Krílovského námořnictva oslavovány jako hrdinové, ale to byl asi tak jediný očividný úspěch, kterého britské nebo francouzské ozbrojené síly v zimě roku 1939 dosáhly. Nicméně alespoň Britové se mohli ve válce technologií těšit z jednoho tajného vítězství, které se později ukázalo jako klíčové. Jakmile válka vypukla, začali Britové díky německým minám ztrácet obrovské množství lodí. Záhadou bylo, že se zdálo, že ty miny lodě ani nezasáhly. Miny prostě vybuchovali, když kolem loď jen proplouvala. V noci na 22. Listopadu 1939 bylo spatřeno německé letadlo, jak za odlivu shazuje do ústí řeky Temže minu. Když ji Britové vylovili a zneškodnily. Zjistili, že se spouští magnetickým podpisem projíždějící lodi. Řešením bylo zredukovat magnetický podpis lodi zavěšením měděného drátu kolem trupu. Jinak panoval začátkem roku 1940 válečný klid.
Kromě hlídání, tréninku a hlavně udržování se v teple, toho obě strany moc nepodnikly. Jeden americký novinář to nazval Qvazi válkou.
Na jaře zaujalo britské expediční vojsko pozici poblíž belgických hranic. Nalevo od fronty. Jeho francouzský spojenec ho značně početně převyšoval, podél belgických a německých hranic, nebo v nedalekém okolí. Připraveno mělo 100 divizí. Tato početní převaha znamenala, že britský velitel Lord Gort se musel podřizovat plánům francouzského generála Gamelána. Ty byly zcela defenzivní. Francouzské naděje se upínaly k obrovským obranným opevněním Maginotovy linie, ale jinak neměli tušení jek němce porazit.
30. Listopadu 1939 se otevřela nová válečná fronta. Sovětský svaz napadl Finsko. Finsko získalo nezávislost na sovětském svazu teprve nedávno, v roce 1918 a silně ho nenávidělo. Sovětský diktátor Josef Stalin byl přesvědčený, že Finsko by k sobě mohlo jednou pustit němce, kteří by pak napadli Leningrad a důležitý Arktický přístav Murmansk. Rudá armáda měla nad svými Finskými putovníky početní převahu 10:1, invaze tak měla bít snadná. Jenže její velení bylo zničeno Stalinovskými čistkami. Finy vedl generál Gustaf Emil Mannerhein. Jeho obrana byla založena na bleskových protiútocích, často uskutečňovaných na lyžích. Zmatečné sovětské vojsko utrpělo pod špatným velením masivní ztráty. Zarytý finský odpor Brity i Francouze fascinoval.
Ovšem obnovená sovětská ofenziva na začátku února prolomila finskou obranu. Finové museli začátkem března postoupit své území Sovětskému svazu. Nyní se o Skandinávii začal zajímat Hitler. Nacistická mašinérie byla závislá na železné rudě ze Švédska. Jediná cesta jak mohla bít v zimě dopravena do Německa, byla přes Norský přístav Narvik. Pokud by se spojenci vylodily v Narviku, mohla bít tato důležitá zásobovací tepna odstřižena, proto Hitler nařídil, aby byly vypracovány plány na invazi do Norska. Dánsko, které stálo v cestě, mělo bít také obsazeno. Válečná vřava v Norsku vzplála 16. Února 1940, když posádka britského torpédoborce Kosaku vstoupila na palubu německé zásobovací lodě Altmark, aby osvobodila zajatce. 9. Dubna se němečtí vojáci vylodili v 5 přístavech. V Oslu, Kristiansendu, Bergenu, Tronheimu a Narviku. Ve stejnou dobu obsadily nově zformované německé výsadkové jednotky letiště v Stavangeru, a v Oslu. Překvapení norští obránci, byli rychle přemoženi. Stejně tak i Dánové. Německé vojsko obsadilo jejich zemi, během 24 hodin.
V Norsku Němci rychle propojily všechna předmostí, a obsadily všechna důležitá města. Luftwaffe měla absolutní kontrolu nad vzduchem. Následovala reakce spojenců, vyloděné vojsko mělo získat zpět Narvik. Francouzskému a Norskému vojsku se to podařilo 28. Května, k němcům tou dobou mířila velká posila. Šest týdnů na to zanechali spojenci Norsko jeho osudu. Většinu zimu a také jara strávil Adolf Hitler ve svém venkovském sídle v Berghofu v jižním Bavorsku.
Události ve Skandinávii pro něj byly jen vedlejší zábavou. Připravoval se totiž na další bleskovou válku, proti Britům a Francouzům. První plán, který mu generálové předložily, mu byl povědomý. Německá vojska by se přes Belgii pokusila dostat až dolů k Paříži. Spojenci tento krok očekávali, a proto projednávali jak snadněji strategicky co nejlépe připravit. Spojenci plánovali, že až němci zaútočí, jejich vojska rozmístěná západně od Maginotovy linie se přesunou do Belgie, kde se je pokusí zadržet na menší a udržitelnější frontě mezi řekami Másou a Dilé.
10. Ledna 1940 ztratil německý spojovací letoun směr a havaroval na území Belgie. Byla v něm nalezena kopie německého útoku, to spojence utvrdilo v přesvědčení, že jejich plán musí bít správný, a podle toho rozmístily své jednotky. Němci naopak kvůli této události zcela změnily své plány. Generál von Manstein považoval původní plán za málo pružný už od samého začátku, obával se, že německá armáda při něm stejně jako v první světové válce uvízne na mrtvém bodě. Proto Hitlerovy nabídl, že hlavní útok by měl bít veden v místě, kde Maginotova linie končí, a kde budou spojenci v momentě přesunu nejzranitelnější. Prakticky všechny tanky měly bít seskupeny u Arden na jihovýchodě Belgie. Spojenci se domnívali, že tato hornatá oblast je pro tanky nesjízdná. Plán byl velice riskantní, ale Hitlerovi se líbil.
10. Května 1940 se stal britským premiérem Winston Churchill, a pro svůj nástup si nemohl vybrat horší den, Hitler si totiž tento den vybral k zahájení bleskové války proti Francii a Británii. Toho dne za úsvitu se na Nizozemí snesl německý letecký výsadek, aby obsadil všechny mosty a letiště. Současně byla napadena důležitá belgická pevnost Eben-Emael.
Výsadek ženistů se na pevnost snesl na německých kluzácích, a velmi brzy umlčeli belgické zbraně. Luftwaffe mezitím zaútočila na Nizozemské a Belgické letecké základny. Byly odstraněny hraniční zátarasy. Hitlerova Armádní skupina B pod velením generála von Bocka vjela do Nizozemí i Belgie.
Francouzské i Britské vojska rozmístěná podél belgických hranic se přesně podle plánu přesunuly k obranné linii, podél řek Dile a Másy. Zdálo se, že žádný ze spojeneckých velitelů si nepovšiml, že německá armádní skupina A, která disponovala velkým množstvím tanků, se poté, co smetla vojáky na belgických hranicích, začala probojovávat přes kopce a lesy Arden.
Německá pěchota mezitím rychle postupovala Nizozemím. Zastaralá nizozemská armáda se s německou nemohla rovnat. 14. Května vznesli němci požadavek, aby se jim vzdal přístav Rotterdam. Zatímco Nizozemci váhali, ze země odstartovala obrovská armáda bombardérů, když byly bombardéry ve vzduchu, Nizozemci s kapitulací souhlasili. Zpráva o kapitulaci se ale pilotům bombardérů nikdy nedostala. Rotterdam byl zničen.
Pak přišel smrtící úder, nastalo to, co Britové i Francouzi považovali za nemožné, německé tanky přejely Ardeny, a večer 12. Května se objevily u řeky Másy. Mezi prvními, kteří se dostali k Sedanu, byly příslušníci 19. Tankového sboru pod velením generála Guderiana, který triumfoval v Polsku.
Německé vojsko překročilo druhý den řeku Másu. Ženisté začali pod těžkou francouzskou palbou stavět mosty, pro obrněné jednotky. 14. Května začaly tanky přejíždět řeku, ten večer bylo Guderianovo předmostí velké 13km. Spojenecké bombardéry se zoufale snažili zničit německé mosty. Německé dělostřelectvo neustále bombardovalo francouzskou obranu. Jen 3 dny po zahájení byla francouzská obrana v okolí Sedanu prolomena. Guderianovy tanky se hnaly na západ, před soumrakem se dostali do vzdálenosti 60km. Britové si uvědomili chybu, a začali ustupovat, toto náhlé rozhodnutí ustoupit naprosto zmátlo spojenecké vojáky, kteří netušily co se za nimi děje.
Jak tanky projížděli na západ, vytvářeli stále se prodlužující koridor, jen několik kilometrů široký. Spojenci si uvědomily, že tady je jejich šance. Přeprava většiny německé armády byla závislá bud na koních, nebo pěšky. Plukovník Charles de Gaulle velitel jedné z nově vytvořených obrněných jednotek podnikl 17. Května poblíž městečka Kressy první ze dvou pokusů o prolomení německé linie.
Němci oba dva útoky bez problémů odrazily. Zdálo se, že Guderiana nic nezastaví, pronikal hlouběji a hlouběji na území Francie. 19. Května byl už za městem Peronne, v poledne 20. Května obsadili Amiens, v 21:00 bylo obsazeno Abbeville a o půlnoci se, prapor 2. Tankové divize dostal, až na pobřeží. Němci rozdělily spojeneckou frontu na dvě části. Všechno teď záviselo na tom, zda se jim podaří ubránit tento koridor. Nedaleko Arasu se připravovali dva obrněné prapory na zahájení útoku. Britské tanky byly na bleskovou válku zcela nevhodné. Němci odrazily útok bez větších problémů. Přesto nějaký efekt měl. Guderian a jeho obrněné jednotky zahájily 22. května útok za zničení spojeneckých vojsk. Ta se teď stahovala do přístavů. Dva dny na to, obsadily Němci Bolone, už to vypadalo, že i na zázrak je pozdě.
Dvacátého pátého května 1940 je situace kritická. Britové, byly zatlačeny do přístavu Dunkerque. Německé vrchní velitelství udělalo osudové rozhodnutí, rozhodlo se pozastavit další postup tanků, aby jej uchránilo. Když se 26. Května daly tanky znovu do pohybu, počasí se velice zhoršilo. Tak se stalo, že 26. Května 19:57 obdržel viceadmirál Ramsay signál k zahájení operace DYNAMO (Konkrétní informace zde) Nakonec za těžké palby bylo 300 000 vojáků evakuováno. 5. Června odstartovalo ostřelování konečnou zkázu Francie. 14. Června vpochodovala německá armáda do Paříže. 24. června byly předloženy Hitlerem podmínky pro kapitulaci, a bylo jim nařízeno, podepište. Druhý den Francie podepsala.
2024 ©