Japonská porážka
V prvních měsících roku 1945 utrpělo Japonsko tvrdou porážku. Američané se probojovali přes Pacifik. Americké ponorky a americká letadla společně zničily obchodní flotilu a námořní letectvo Japonska. Hlavní japonské ostrovy byly odříznuty od nezbytných zásob paliva a surovin. Japonci čelily porážce, přesto se odmítly vzdát. Byly, přesvědčeni že pokud budou, bojovat s dostatečnou brutalitou nebudou mít Američané žaludek na další boj a ustoupí.
Japonsko dalo jednoznačně najevo, že postup směrem k hlavním ostrovům by byl vykoupen krví spojenců. Tato skutečnost představovala pro Spojené státy obrovský problém. Jak Japonsko porazit, aniž by došlo k obrovským ztrátám na životech amerických vojáků. Země se nakonec rozhodla pro použití nejhorší a nejčinnější zbraně všech dob. Zbraně, která měla navždy změnit průběh války. Na počátku roku 1945 kdy se američtí vojenští stratégové zamýšleli nad dalším postupem proti Japonsku, padl jejich zrak na obsazený ostrov Iwo Jima. Byl vzdálen pouhých 1290 km od japonské pevniny, a představoval cennou základnu z ní, by bylo dobré zemi napadnout. Americký velitel ve středním Pacifiku admirál Chester Nimitz shromáždil nevětší výsadkovou flotilu v historii Pacifického tažení, a byl připraven na invazi na ostrov. Nimitz neponechal nic náhodě. Jedna vlna letadel za druhou připravovala cestu pomocí masivního bombardování.
19. Února 1945 ráno pak zahájily zbraně úderné jednotky námořní pěchoty, nejdéle trvající bombardování celé války. Mezitím vyrazila výsadková plavidla k pobřeží. Námořní pěchota přistála na plážích Iwo Jimy podél jihovýchodního pobřeží krátce po 9 hodině ranní. Chvíli panovalo děsivé ticho, zdálo se, že masivní námořní a letecké bombardování Japonskou posádku přemohlo. Poté se přes námořní pěchotu přehnala smršť japonské palby. Japonský velitel ostrova generál Tadamiči Kuribajaši řekl svým mužům, aby nestřílely, dokud se američtí vojáci dostatečně nepřiblíží. Japonci pálily ze sítě tunelů jeskyní a bunkrů. Byla to jatka!
Skupiny amerických vojáků se však pomalu posouvali vpřed. Nakonec se jim podařilo večer zajistit předmostí na pobřeží. Dalším úkolem bylo obsadit 168 metrů vysokou horu Suribači. Dobře bráněnou sopku, která Iwo Jimě vévodí. Námořní pěchota se na svahy plné prohlubin škrábala 3 dny. Na jejich cestě je doprovázelo neustálé bombardování invazní flotily.
23. února 1945 konečně zahájila americká četa vedená prvním poručíkem Heroldem Šaljem poslední útok. Měla sebou malou americkou vlajku, četa dorazila na vrchol, a vztyčila vlajku, jako stožár jí posloužilo potrubí. Fotograf námořní pěchoty rotný Lui Laurery zachytil tento okamžik na několika cenných fotografiích., vojáci námořní pěchoty na plážích jásaly, a plakaly. Lodě troubily. O tři hodiny později byla vztyčena větší vlajka. Tento okamžik zvěčnil fotograf Joe Rosental na jedné z nejznámějších fotografií.
Jenže bitva o Iwo Jimu nebyla zdaleka u konce. Zbytek ostrova byl stále v rukou Japonců. Příští den se námořní pěchotě podařilo obsadit jedno ze strategických důležitých polních letišť ostrova. Jenže Kuribajaši řekl svým mužům, aby sebou vzaly co nejvíce svých nepřátel, jejich povinností vůči císaři bylo zemřít na ostrově. Každý útok se tak změnil v tvrdou a krvavou záležitost. Trvalo 2 týdny, než se zbývající letiště objevily v rukou Američanů. I přes pokračující boje začalo americké letectvo využívat polní letiště. Koncem jara a začátkem léta 1945 muselo na ostrově nouzově přistát více než 2 500 letadel. Často si tím posádka zachránila život. Koncem března po 6 měsících prudkých bojů byl odpor Japonců konečně zlomen. Ovšem Iwo Jima byl obsazen za strašlivou cenu.
Přežilo pouze 200 japonských vojáků z 22 000 tisíc. Také Američané utrpěli velké ztráty, téměř 7 000 vojáků námořní pěchoty padlo, a zhruba 18 000 z nich bylo zraněno. Američané konečně získali základnu, kterou potřebovali, bylo však jasné, že pokud nepřijdou s alternativním řešením, bude invaze do Japonska vykoupena desítkami tisíc životů amerických vojáků. Skupina vojenských stratégů ve Spojených státech však dávno věřila, že alternativou invaze do Japonska, je strategické bombardování. To zahrnuje pečlivé bombardovací nálety, naplánované tak, aby zničily japonskou infrastrukturu, průmysl a schopnost vést válku. Avšak v prvních letech války v Pacifiku se objevil problém. Japonsko leželo za hranicí dosahu amerických bombardérů. V dubnu 1942 se spojeným státům podařilo jednorázově bombardovat Tokio. Byl to však max. dosah bombardérů, a nešlo o dlouhodobou možnost. Počátkem roku 1944 však Boeing Aircraft Corporation vytvořila převratně nový a těžký bombardér B-29 SUPERFORTRESS .
Dokázal přepravit 9 tun pum, až do vzdálenosti 5 230km. Japonsko bylo nyní nadosah bombardérů. V létě roku 1944 9 měsíců před útokem na Iwo Jimu začaly bombardéry B-29, umístěné v Chengdu v jihovýchodní Číně řadu strategických bombardovacích náletů na Japonsko. Akční rádius byl však nadále problém. Navíc bombardéry létaly samy bez stíhaček. Mnoho pum minulo svůj cíl. Po obsazení Mariánských ostrovů se vyhlídky zlepšily. 24. listopadu odtud vzlétlo více než 100 B-29, jejich cílem byla továrna na výrobu letounů Nagačima v Tokiu. Jenže pouze 48 pum zasáhlo svůj cíl. V zimě roku 1944 bylo jasné, že strategické bombardování nemá účel. Pokud se mělo Japonsko vzdát pod tíhou bombardérů, musely Spojené Státy přijít s něčím jiným. Amerika proto 18. prosince 1944 vyzkoušela novou taktiku, 84 bombardérů B-29 vyrazilo Chengdu směrem k Japonci okupovanému městu Hankow. Letěly mnohem níže než obvykle a na palubě nesly zápalné nikoli tříštivé pumy. Hankow bylo zničeno.
Nálet byl mnohem ničivější než kterýkoli z předešlých. Zdálo se, že Američané našly způsob jak, dál. 9. března 1945 večer zaburácelo naváděcí letadlo nad Tokiem a shodilo zápalné pumy jako ukazatele cílů. Zhruba 300 B-29. Bylo svrženo více než 2 000 zápalných pum. Chatrné dřevěné domky neměly šanci. Záře hořícího města byla vidět do vzdálenosti 240 km. Když následující ráno zazněl signál konce poplachu, bylo 41km čtverečních Tokia srovnáno se zemí. Více než 100 000 obyvatel zahynulo, a 1 000 000 přišel o své domovy. Úspěch Američanů však nebyl zadarmo, ztráty na americké straně narůstaly. Američané ještě potřebovali bližší základnu k Tokiu. Ostrov Iwo Jima padl během několika týdnů. Letectvo Spojených států konečně získalo základnu pro své bombardéry nedaleko od Japonska, a mohlo konečně jako doprovod použít stíhací letouny P-51 Mustang.
Koncem jara a začátkem léta 1945 bylo Japonsko napadáno obden až 500 bombardéry. Jakmile byly největší průmyslové oblasti ochromeny, zaměřily se na méně zásadní cíle. Avšak tváří tvář katastrofickému zničení a obrovským ztrátám na životech, se nezdálo, že by byly Japonci zlomeny. Američanům nakonec došlo, že pouze strategickým bombardováním Japonsko nikdy neporazí. Bylo jasné, že mohutná invaze do země je nevyhnutelná. Dalším logickým krokem v pozemních bojích byl pro vojenské stratégy japonský ostrov Okinawa. Leží pouhých 560 km od hlavních japonských ostrovů. Ostrov bránilo více jak 120 000 mužů. Japonský velitel generál Mitsu Isidžima se rozhodl udělat z ostrova hřbitov Američanů. Americký Admirál Nimitzh velitel v této oblasti znovu shromáždil obrovskou flotilu. Zahrnovala 40 letadlových lodí a 18 bitevních lodí. První bombardování Okinawy začíná 23. března 1945 a trvalo celý týden. 1. dubna ráno konečně zamířily vyloďovací čluny na břeh. Ke svému překvapení se nesetkaly téměř s žádným odporem. Do soumraku se vylodilo 60 000 mužů, a předmostí na pobřeží sahalo až do hloubky 3 km. Následující dva dny upevnily americké jednotky svou pozici a pronikly hlouběji do vnitrozemí. Odpor byl neobvykle mírný. 4. Dubna, byly japonští obránci ostrova, rozděleni na dvě skupiny. Divize Námořní pěchoty zamířily na sever, armádní jednotky na, jich. Námořní pěchota i nadále narážela na poradičky odpor, a během tří týdnů vyčistila severní část ostrova. Jenže na jihu byla úplně jiná situace. Armádní jednotky se dostaly do prudké palby. Japonci si 10 dní držely svou obranou pozici, a když už ji nedokázaly udržet, jednoduše se stáhly na další obranou pozici, a dál pokračovaly v odporu. Mezitím se Japonci připravovali i na letecký útok na invazní flotilu. 7. dubna brzy ráno se piloti Kamikadze shromáždili k rituálnímu vypití pohárku se Saké, a naposledy neposadily do svých letounů. Více než 700 letounů, polovinu pilotovaly Kamikadze, vzlétlo a zamířilo k americké výsadkové flotile. Letouny nejdříve zaútočily na linii torpédoborců vybavených radary, které operovaly asi 80 km od pobřeží. K večeru prvního dne útoku byly potopeny 2 americké torpédoborce. Dalších 24 plavidel bylo poškozeno. Japonci ztratily více než 300 letadel. V příštích několika dnech použily Japonci novou zbraň, OKA neboli třešňový květ, byla sebevražedná střela s raketovým pohonem řízená pilotem Kamikadze. Byla vypuštěna z bombardéru a nesla 1 200 km vážící výbušnou hlavici. 12. dubna byl zasažen a potopen další americký torpédoborec. Piloti amerických stíhaček se brzy naučily odhalit a sestřelit bombardéry, které je nesly.
Japonské námořnictvo, vyslalo v zoufalství svou vlastní sebevražednou misi. Největší Japonská bitevní loď Yamamoto měla tolik paliva, aby doplula k Okinawě. Měla příkaz bojovat do posledního muže. Jakmile se však tato obrovská loď přiblížila k ostrovu, byla zpozorovaná. Vrhlo se na ní 400 amerických letadel, během 2 hodin vylétla do povětří. Ohnivá koule byla vidět do vzdálenosti 160 km. Na Okinawě změnil prudký déšť bojiště v bažinu. Americké jednotky se více než měsíc snažily proniknout na jih. Každá jeskyně a každý vyhloubený vchod musely být vypáleny plamenomety, granáty a výbušninami. Stejně jako před tím si Japonci po překonání jedné obranné linie, stáhly k další, a boje pokračovaly znovu od začátku. Počet obětí na americké straně narůstal.
1. června bylo konečně dobyto město Isuri. 4. června se jižně od Nahy hlavního města ostrova vylodily nové jednotky Námořní pěchoty, a připojily se k jednotkám postupujícím od severu. Prudké boje pokračovaly, ale 17. června se začal japonský odpor rozpadat. O 5 dnů později se Američanům konečně podařilo získat Okinawu. Japonský velitel generál Isidžima spáchal rituální sebevraždu Haraki. Více než 7 000 mužů bylo zajato, bylo to poprvé, co se vzdalo tolik japonských vojáků. 100 000 vojáků a 40 000 civilistů bylo zabito. Američané ztratili více než 15 000 mužů. Šlo o střízlivé připomenutí, toho co by na americké jednotky čekalo, kdyby vpadly na Japonské ostrovy. Víc než kdy jindy potřebovala Americká strana řešení, způsob jakým by jednou pro vždy zničila vůli Japonců bojovat. Vítězství na Okinawě znamenalo, že američtí vojenští stratégové museli, rozhodnout co bude následovat. I přes drtivou porážku se totiž Japonci nehodlali vzdát. Někteří američtí velitelé trvají na pokračování bombardování zápalnými pumami. V létě 1945 bylo jasné, že Američané Japonsko jen bombardováním neporazí. Invaze byla nevyhnutelná. Otázkou však bylo za jakou cenu. Hlavní ostrovy bránil 1 000 000 japonských vojáků. Jejich úsilí je podporováno 5 000 letadly. Neustále probíhal výcvik, nových pilotů Kamikadze.
V červenci 1945 přišel nový americký prezident Harry S. Trumen. Tajné informace o vědeckém programu s názvem MANHATTAN. Spojenečtí vědci pracovali 3 roky na atomové bombě zbrani, která využívá obrovské energie uvolněním při štěpení atomu. Taková bomba měla mít nepředstavitelnou ničivou sílu. Projekt vedl generál Leslie Groves. Vědeckým ředitelem byl Robert Obermaier 39 let fyzik z Kalifornské univerzity. Na tříletém programu se podílelo mnoho spojeneckých vědců. Jako palivo pro nové bomby se zdáli být nejvhodnější dva radioaktivní materiály. Jedním z nich byl v přírodě nacházející se uran 235. Zpracovával se v obrovské továrně v Oukrič ve státě Tanessie. Druhým materiálem, bylo plutonium uměle vytvořený materiál vyráběný v primitivních jaderných reaktorech Haendfordu ve státě Washington. Výzkum koordinoval a vedl tým vědců v Los Alamos ve speciálně postaveném laboratorním komplexu v poušti Nového Mexika. Počátkem roku 1945 si byly vědci v Los Samos jistí, že vytvořily funkční uranovou bombu
16. Července 1945 v 5:30 začal atomový věk. Na konferenci v Postupimi Trumen oznámil, že použije tuto zbraň a vydal rozkaz o připravení této zbrani ihned k využití.
Dvě bomby uranové zařízení s krycím názvem Litleboy (Chlapeček) a plutoniová bomba s názvem Fatman (Tlouštík) byly převezeny na Mariánské ostrovy. Na ostrovech připravoval neobyčejně zkušený pilot Paul Tibbitts velitel speciálně vycvičené 509. Smíšené skupiny svůj letoun B-29.
6. srpna v 2hodiny 45minut ráno vzlétl se svým strojem pojmenovaným po matce Enola Gay.
Na palubě měl bombu Litle Boy. Let se obešel bez potíží. V 8:00 ráno se letoun Enola Gay přiblížil k městu Hirošima ve výšce 10 000 metrů. Krátce po čtvrt na 9 byla bomba svržena.
Uranová bomba měla téměř stejnou ničivou sílu jako 13 000 tun TNT. Teplota pod atomovým hřibem dosáhla 5 000 stupňů celsia. Tisíce lidí bylo usmrceno. Tlaková vlna srovnala všechny budovy do vzdálenosti až 8km. Odhady týkající se počtu mrtvých se liší, 40 000 – 100 000 mrtvých. Mnoho utrpělo ošklivé popáleniny a v následujících týdnech zemřelo další tisíce lidí, na následky radioaktivním záření.
7. srpna varoval, americký prezident Japonsko, to se odmítalo vzdát. O dva dny později 9. srpna byla svržena druhá bomba na hlavní vojenský přístav Nagasaki. Plutoniová bomba byla ještě ničivější, zemřelo na 35 – 50 000 obyvatel. Císař byl pro mír. 10. srpna byl návrh zaslán do USA a odmítnut. 14. srpna americký prezident vzkázal, že císařova pozice nebude ohrožena, za předpokladu že přijme rozkazy vrchního velitele spojeneckých sil. Trumen ohlásí ve Washingtonu, že Japonsko kapitulovalo. 28. srpna dorazily první americké jednotky do Japonska. O několik dnů později 2. září 1945 se japonská delegace nalodila na palubu, U.S.Missouri. Ministr zahraničních věcí podepsal na horní palubě dokument, který stvrzoval japonskou bezpodmínečnou kapitulaci, jeho protějškem za spojené státy americké byl americký generál Douglas MacArthur, muž který má Japonsko po 6let zpravovat.
Druhá světová válka skončila, a začala nová éra světové historie…
2024 ©